Odjeto: 1.8. 2007

Dostat se na tuhle trasu ve Vrútkách (382 m.n.m.) není složité, na hlavní silnici Žilina - Martin je zdaleka viditelný poutač s odkazem na směr Martinské hole. Širokou ulicí mezi rodinnými domky pomaličku nabírám výškové metry a blížím se k lesu. Asi 1 km za ATC Turiec mně další "poutač" se šipkou ukazující směr M. hole posílá doprava a rázem jsem na rozpacích, jelikož hned o sloupek dál svítí značka výraznou červenou barvou s bílým vodorovným pruhem uprostřed. Říkám si no a co, snad slovenští hlídači dopravního pořádku budou mít dovolenou a vyrážím vzhůru. S tím, že když pojede shůry nějaké auto, dopředu uhnu někam na bok. K mému překvapení však více slyším zvuky motorů aut přicházející zdola než shůry, takže to beru jako signál regulérního obousměrného provozu a už si s tím víc hlavu nelámu.

Pozornost věnuji šlapání po asfaltu s celkem kvalitním povrchem, stoupání není nijak výrazné, teplota akorát, jede se tedy dá se říct výborně. Asi do nadm. výšky kolem 700m.n.m. nejsou kvůli vysokému porostu žádné výhledy, oživení mi tudíž přineslo až spatření dopravní značky, jenž jsem dosud nikdy neviděl a dala by se snad nazvat " Pozor na medvědy". S vědomím, že se pohybuji po silničce, po které občas projede auto, se mně hned šlape lépe. Všímám si, že míst, kde se dá nabrat voda je "habaděj" , nedávné srážky se zřejmě ještě nestačily vypařit do oblak. Dnes to však vydatně dohánějí a ranní azurová obloha mění svou barvu na ocelovou, ale jen a jen nad holemi a blízkým okolím.

Znamená to však bohužel také výskyt mlžného oparu a ztrátu jakékoliv naděje na fotky s dalekým obzorem. Takže vlastně asi dvě - tři místa, ve kterých se na trase otvírá pohled do údolí Martina a protilehlé pohoří, jsou mi dá se říct - k ničemu. Ale v případě dobré viditelnosti by se rázem asi situace obrátila tak, že bych velice nerad opouštěl zdejší vrcholové partie, zvláště když se po malé pauze u Chaty na Martinských holiach  (1250m.n.m.) posouvám s kolem ještě o kousek výše (asi o 1,5 km), pravda už po trochu horším asfaltu -  k vysílači Krížava (1450 m.n.m.). Graf a statistiky viz ..itinieář

Článek a fotky k dalšímu z  cyklovýletů na trase:  Žilina - Vrútky - Martinské hole - Krížava - Veľká Lúka a zpět - xxxxxx22.9. 2007

I když jsem nedávno i s kolem na Martinských holiach byl, rád přijímám nabídku od Jarka zkusit si to znovu. Aby nám bylo veseleji, tak se k nám přidává další člen Cyklobandy - nezmar Radek, pro něhož to bude premiéra s kolem na Slovensku. Sraz si dáváme pod hrází Žilinské vodní nádrže v 9.00 hod. Všude kolem se ještě válí mlha, ale optimismus neztrácím. Už v průběhu ranní cesty vlakem z Havířova bylo totiž až do Mostů u Jabl. nádherné počasí s jasnou modrou oblohou. Od tohto hraničního průsmyku ale jakoby začal úplně jiný svět - svět bílé tmy.Tohle je však pro nastupující podzimní období typické -  v horských oblastech se mlha drží prostě déle, někde skoro i do jedenácti hodin.
Od hráze tedy pokračujeme společně po takové zvláštní boční hrázi až skoro do Varína (asi 6 km).

Od minula ale na ní došlo k velice příjemné změně, to když šotolinový povrch chodníku obdržel kvalitní asfaltový kabát, zejména in-line bruslaři z toho musí být v sedmém nebi. A cyklisti taky. Je to vlastně ta nejluxusnější věc, udělanou pro kolečkářský národ, co jsem na Slovensku zatím viděl.  S čím se naopak tady nemohou chlubit je přejezd ze Strečna do Vrútok. Řeka Váh si v pohoří Malá Fatra jen ztěžka prokousala koryto sama pro sebe a na dopravní komunikace už mezi strmými horami zbylo místa méně než málo, natož na nějaké cyklostezky. Takže veškerý provoz je soustředěn na jedinou silnici a podle toho to tak i vypadá. Těch asi 9km se snažíme profrčet nejrychleji, co to jde. To že se okolo nás naskýtá pohled na jednu hezčí přírodní scenérií za druhou, pro dnešek musí ustoupit v zájmu zachráněné kůže stranou.

Jarek jako rozený cykloturista se nechal unést naším tempem a když došlo na "lámaní chleba" v samotném stoupání na hole mu nějak došli síly, ač se snažil, jak jen to nejdéle šlo. Možná byl ještě z těch kamiónů a frmolu v šoku, ale rozhodně to jemu ani mně s Radkem na psychice nepřidalo. Požádal nás, ať si dokončíme výjezd na hole, potažmo Krížavu (ev. Veľkú Lúku) dle svého tempa, že na nás počká u chaty na Martinských holiach. Zdolání dalších  226 výšk. metrů z M.holí  na V. Lúku si nechá na jindy, už i tak pokud vyjede až k chatám, dovrší  počet výšk. metrů skoro na 1000m. (Vrútky 382m.n.m.- M. hole 1250m.n.m.) Jako nejstaršího jsme jej tedy uposlechli a nechali napospas medvědům, ale Jarek si s nimi poradil i sám, jelikož jsme jej asi za hodinku našli spokojeného u kafe, venku před chatou na smluveném místě.

My dva jsme mezitím vyjeli kolem chat (1250m.) k vysílači na Krížave (1457m) a asi 400m dlouhou chuťovku k V. Lúke (1476m) by bylo hřích vynechat. Zvláště když rozhledy, doslova na všechny strany, nás k tomu přímo pobízely. Vysoké a Nízké Tatry, Roháče, Veľká a Malá Fatra, vzdálené Beskydy no prostě radost pohledět. A kam už nevidíme, si domyslíme. Radek dokonce zacítil vůni domova, to když náhle objevil na V. Lúke stožár, ze kterého vysílá jeho oblíbené slov. rádio, jehož vlny vypouští doma na chatě v Prostějově - Rádio ZET. Takhle nasyceni spokojeně opatrně sjíždíme za Jarkem, na původní asfaltku zřejmě od výstavby vysílače ještě nikdo kvůli opravám ani nešáhl.

Aby však naše mise nebyla jenom samé ježdění, přidáváme se u chaty k Jarkovi a s chutí vychutnáváme zelnačku + pivčo a pod....Už dlouho nám tak nechutnalo a to cestou padlo několik domácích svačinek. Jak se ráno mlha definitivně zvedla, počasí od té chvíle nemělo chybu a ani se nám pak nechtělo dolů. Nebýt toho, že jsem potřeboval být nejpozději kolem půl šesté večer v Žilině, tak bychom pobyt nahoře asi protáhli pěkně na dlouho. Ono, když si jeden vzpomene, že jej čeká na cestě zpátky ta šílenost na silnici z Vrútok, není se co divit. Ale jak je vidět i tu jsme nakonec zvládli, v rámci úprku si nechávám i zajít chuť na fotku plavby na vorech po Váhu, hlavně ať jsme už na druhé straně řeky. V Žilině se loučíme, já dál pojedu vlakem do Čadce a z ní po vlastní ose přes hranice do Mostů. Nakonec končím po celkem dnešních 115 km až ve Vendryni (u Třince), pak opět vlakem až do Havířova.